Jak nasrat vozíčkáře

17.10.2020

Nejenže poslední dny je pořád hnusně a pláštěnka skoro nestíhá schnout, ale jedinou trasu, kterou mám natrénovanou na tramvaj už nezvládnu bez pomoci. Nejen, že kopou chodník a na úzké místo, co tam nechali se s vozíkem sotva vejdu, ale teď mezi chodníkem a přechodem vykopali podél cesty díru a sama to s vozíkem prostě nedám. A tak mě chudák Maty doprovází a pomáhá mi. Když to nevyšlo a byl v práci, neměla jsem se jak dostat. A tak nezbylo, než někoho poprosit. Moje představa byla, že stojím u toho přechodu a zneužiju nějakého řidiče, co mi zastaví. Černého petra si ale vytáhla jedna paní. Bylo hnusně, nesla v jedné ruce tašky s nákupem a v druhé dva balíky toaleťáku (asi nějaká akce). Když mě viděla, položila nákup a šla mi pomoct. Ať žijou dobrosrdeční lidi. Já bych ji neotravovala a počkala bych na někoho jiného. Ale nebylo třeba.

Když jsme takhle jeli jeden den od tramvaje, Maty mi řekl, že mi chce něco ukázat. Po cestě máme totiž takový plácek, kde jsou rampy pro skateboardy. Dojeli jsme tam a to bylo ono překvapení. Údajně si tam mám trénovat nájezdy a různé triky s vozíkem. Jasně, celá žhavá. Copak neví, jakou má doma poseru? :-D Alespoň byla sranda no.

Dneska jsem samotinká doma. Maty jel do Třince řešit pojištění. Já čekám, až mi přivezou nákup no a pak si budu nejspíš číst. Taky si musím ještě trochu pohrát s tabulkama do práce. Migoš mi tu chrápe. No nedivím se mu v takovém počasí. Nedivila bych se, kdybych si pak taky schrupla. Jenom když jsem si dávala perníčky ke kafi a šustila s obalem, viděla jsem jak otevřel jedno oko a nadzvedl obočí. Je to pro mě? Nee? Hmm tak jdu zase spát...a byl zas hned v limbu.

S Gábinkou zatím na fyziu domluvená nejsem a s fitkem mám teď utrum. No a moje záda a nohy trpí. Musím se poprotahovat alespoň trochu sama no. Jsem ráda, že jsem v práci na 4 hod. Domů přijedu vždycky úplně hotová a celá zatuhlá. Ale na druhou stranu jsem ráda, že nesedím doma a práce je to fajn.