Mám toho dost

Pár dní jsem opět nepsala. Tak tady je alespoň pár střípků z posledních dní, na které jsem si vzpomněla.

Sick day. Minulý týden bylo jeden den Gabči zle, tak zůstala doma. Ráno za náma přišla její kolegyně Katka. Řekla nám, jestli už jsme slyšely, že tu Gabča není a že Dášu bude mít ona a mě Petr. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu. Jednou mi to totiž už udělala. Nakecala mi, že tu Gabča není a tak jsem byla v jídelně na motomedu. No a Gabka mě pak hledala na oddělení a já pak nechápala, co tu dělá. :-D Jojo holky si mezi sebou pořád dělají podobné žertíky. Jednou mi Katka schovala berličku, když jsme byly na tělocvičně a s Gabkou jsme se smály, jak půjdu zpátky. No nebyla schovaná nějak důkladně, takže v pohodě.

Pás. Během posledních dnů chodím na páse 10 minut, místo původních 5. A zkoušela jsem i náklon do kopce. Dneska jsme šly na pás brzo, takže jsem pak byla schopná s chodítkem dojít dolů. Jindy jsou totiž nohy po páse dost unavené a dolů bych hned nedošla.

Gumy. Gabka mi jeden den donesla na pokoj gumu na posilování. No jenže jsme mezitím šly na tělocvičnu a už mi neukázala, co s ní mám teda nejlépe cvičit. A zrovna nás čekal víkend. No co, však ono mi nic neuteče.

Stěhování. Jeden den tady byli naši i Maty. Taťka nám říkal o jednom bezbariérovém bytě v Hlučíně na prodej. Je i s malou zahrádkou. No Maty se nadchnul a už by nás nejraději stěhoval a vyřizoval hypotéku. Na mě to bylo nějak hr hr. No pak to nějak vyšumělo a už to není tak horké. Takže nakonec se přece jen tak rychle stěhovat nebudeme.

Motokáry. Ohromnou radost mi udělala zpráva na fb. Psala mi jedna paní, že sestrojili motokáru s ručním řízením pro vozíčkáře a jestli můžu jejich stránku a příspěvek o motokáře sdílet na našich stránkách. Nevím, kde na nás přišla, ale byla jsem moc ráda a příspěvek samozřejmě sdílela.

První adoptiny. Je mi strašně smutno po našem Migoškovi. A zrovna, když jsem v nemocnici, tak měl první adoptiny. Už je to rok, co náš život dělá veselejší. Objednali jsme mu krabici plnou dárků. Jmenuje se to spokobox a je to krabice s různýma dobrotama a hračkou a páníčci a hafani neví, co tam bude. No a abych nepřišla o rozbalování dárku, tak jsme udělali videohovor a měla jsem to v přímém přenosu. Chtěla jsem to nahrát, ať mám památku, ale to bych nebyla já nemehlo, no a asi jsem to zmáčkla blbě a nic se mi nenahrálo. Smmůla no.

Turbo. Holky fyzioterapeutky se takhle jeden den domlouvaly, že spolu půjdou přesouvat jednoho pacienta z lůžka na vozík. No tak Gabča psala Kači, že jdeme z tělocvičny a že se sejdou na oddělení. Na to jí Katka napsala, že jestli jde se mnou, tak že prý má minimálně deset minut čas a obrázky šneka. Tsss taková drzost :-D :-D. Jsem jim tu pro smích. Nee sranda musí být.

Korona. Během pobytu jsem mohla klidně mít častěji lokomat. No ale na lůžkové rehabilitaci, kde je stroj umístěný jsou nějací lidi s koronou, takže tam teď nemůžeme jezdit no.

Kávička. Jak už jsem psala, leží tady na neurologii jedna známá. No a jeden den ji na chvíli pustili dolů na kafe. No tak jsme se tam sešly. Zrovna za mnou šel i Maty, tak se seznámili a pokecali jsme. Povyprávěla nám zážitky z převozu sanitkou a z oddělení. Jak jsem tak poslouchala, tak zlatá neurochirurgie-spinální jednotka.

Brrr. Jeden večer k nám na pokoj přijela Silva. Prý holky, to jsem neměla vidět. Jak přijížděla z cigárka, tak viděla, jak na protější oddělení přiváží nerezový box na mrtvoly. No nic moc představa.

Profilovka. Jak jsem se tak jeden den nudila, tak jsem se rozhodla změnit po dlouhé době profilovku. No tak jsem našla jednu fotku z doby, než jsem šla do nemocnice, trochu ji upravila a bylo. Docela spokojenost. No jenže chvíli potom, co jsem ji tam nahrála, tak jsem viděla, že i jedna z přátel si zrovna změnila fotku. Fotku, na které vypadá jako profi modelka. No tak jsem tiše záviděla a radost z mojí fotky mě hned přešla.

Už toho mám dost. Stav po operaci se sice malinko zlepšil a pak už se to zastavilo. Mám to jako na houpačce. Střídají se lepší a horší dny, ale nějaké výrazné zlepšení už se nekoná. Taťka mě tlačí, ať odsud jedu ještě do Hrabyně. Ale já už nechci. Nebylo by to poprvé, co bych tam jela a nikdy to nějak nepomohlo. Už chci prostě domů. Vím, že pobyt tam by mi nepomohl a byla bych akorát znovu zklamaná.