Nahoru dolů

"Jednou je hůř, jednou je líp. Život tě nejednou povznes i skříp..." Asi tak no. Počáteční optimismus průběhu zdejšího pobytu mě v posledních dnech opustil. Od neděle se mě držela nějaká depka a dosavadní snažení mi přišlo nějak na nic. Tělo jsem měla celé ztuhlé a chůze vůbec nešla, jak bych si přála. Jako je mi jasné, že ani zdraví lidi nejsou vždy v pohodě a mají špatné dny, ale nevím no prostě mě najednou všechno sr*lo. Dost k tomu asi přispělo, že Gabča měla minulý týden dovolenou. Nic proti Petrovi, který mě měl místo ní, ale přece jenom Gabča ví, co a jak se mnou a nemazlí se se mnou. Takže první dny když je opět tady jsou ve znamení breku, jak mě napravuje. Nejlepší, když se mě vždycky snaží rozesmát a když zatínám zuby a slzama smáčím prostěradlo, co mám pod sebou. Vždycky se mě ptá co jí povím nebo ale my jsme nějak ztichly, něco bolí? :-D Bolí to, ale musí to být. Dneska se snažila mi od sebe "odlepit" zatuhlé svaly a napravovala mi žebro. Všechna bolest ale stála za to. Hned se mi z tělocvičny šlo lépe. Dneska jsem po několika dnech šla i s berlema a ne s chodítkem. Odpoledne jsem se dokonce vydala s Dášou až dolů na kafe - to už ale s chodítkem. Byla jsem moc ráda, že mě vytáhla. Když jsem se prošla tam a zpátky, hned se chmury trošku rozptýlily.

Tento týden jsme začaly chodit do tělocvičny na rotoped, chodící pás a trenažér na zádové svalstvo. Je to takový další level, aby se odbouralo kolo do postele a taky je to náročnější. V pondělí jsem dala na páse 5 minut. Na rotopedu taky a na trenažéru 7. Včera jsem rotoped vynechala a dala jsem na páse 10 minut a na trenažéru taky 10. Dneska jsme se tam nedostaly, protože nebylo volno a tak jsme měly alespoň opět kolo do postele.

Ještě, že mám ty svoje milované. Minulý týden tu byl taťka pro prádlo, tak jsme pokecali a dali kafe. V neděli tu byla mamka s Matym. S těma jsme si daly nějaké dobroty a zahrály hry. Kombinovali jsme páté přes deváté, takže jsem za chvíli musela letět (no letět...jet) na záchod. Naštěstí je tam blízko. No a Maty je tady většinou co druhý den. Včera jsem se mu trošku složila a vybrečela. Měl pochopení a snažil se mě utěšit. Potom nějak už nebylo třeba nic říkat. Hráli jsme mlčky karty a jen jsem byla ráda, že je tu se mnou a pro mě. Měla se stavit i Domča s manželem, ale bohužel jedna její psí holčička zkolabovala z horka, a tak se o ni starali. No jo vedra jsou těžké nejen pro nás ale i pro naše miláčky. Ten náš byl dneska jak zmoklá slepice. Maty ho na hřišti políval vodou, ať je mu fajn. Naštěstí dneska už Domča postovala fotku se spokojenou Bailey, takže krize z horka zažehnaná.

Dneska se mi konečně povedlo sundat zásnubní prstýnek. Ne že bych chtěla, ale musela jsem. Po operaci jsem si ho hrdě opět nasadila, ale teď v těch vedrech mám nateklejší prsty a mám ho na fest. A protože vím, že mě tady ještě čeká magnetická rezonance, kde ho nesmím mít, tak jsem ho musela zavčasu sundat. Zkoušela jsem to provázkem, ale to nešlo. Prst byl pak celý rudý a napuchlý. Tak jsem musela den počkat. A dneska jsem použila mastný krém a povedlo se. Takže jsem ho očistila a odpočívá v krabičce. Do konce pobytu už ho raději nasazovat nebudu.

Svět je malý. Dneska jsem se dozvěděla, že dvě patra nade mnou tady leží známá. Dvě patra a nemůžu ji kvůli koroně vidět. Fiklo ji v zádech, takže se jen tak nemůžeme setkat dole. No možná když jsme tu teď obě pacientky a jsme tu izolované, tak mě za ní pustí...