Opatření mě štvou

11.10.2020


Není plošina jako plošina. V pátek jsem třeba ani jednu cestu nebyla schopna najet do tramvaje. Nějak mi to prokluzovalo a museli mi pomáhat. Hlavně, že jsem se dostala. Konečně jsem zdokumentovala přístup u práce pro představu. Jako na potvoru u nás zase něco opravují a kousek chodníku, který vede do kopečka a který jsem zvyklá couvat mi celý rozbombardovali a sotva se tam s vozíkem vejdu.

Máme tady podzim a začínají mě srát žaludy, které mi furt praskají pod koly a listy, co se mi lepí na kola. O tom, že mám ruce jak prase ani nemluvím. Špínu mám z vozíku i za nehty a všechny rukávy mám zašpiněné. Pořídila jsem si novou pláštěnku - pončo, ale až přijdou deště, stejně mi do bude klouzat a nevím, jak vozík uřídím. Jeden den jsem málem přejela šnečka. Už jsem slyšela, jak mi pod koly praská ulita, ale vyhla jsem se mu včas a ušetřila tak jeden šnečí život.

Díky opatřením mám teď chvíli utrum s fitkem, což je na prd. Chodím tam ráda a hlavně mi to dělá dobře. No a teď nic. Doma to není ono a ani se tolik nedonutím.

V sobotu jsme se vydali shoppovat. Potřebovala jsem pár věcí. No vyklubala se z toho několikahodinová mise. Nakupovat s miláčkem je fakt náročné. Je horší jak baby a u všeho se zastavuje a vše by prozkoumal :-D. No alespoň jsme sedli na dobrou kávičku a ledový čaj.

Miluju tu dětskou upřímnost a bezprostřednost. Jeli jsme zpátky domů tramvají a vedle nás seděl tatínek s holčičkou a její babičkou. Babička vystupovala dříve než ti dva a když už byla skoro venku z tramvaje, tak na ni holčička zakřičela: "A babi nezlob se, že k tobě nechci.". Tatínek chudák celý červený a my jsme se tam řehtali.

Máme neděli večer a zítra zase do pracovního procesu. Docela se těším, ale mám z toho hlavu jako balon. No jo všechny začátky jsou těžké. Jen doufám, že mi to tam půjde, protože je to moc fajn práce.