O mně

Jmenuju se Barbora Klegová a jak už úvod napovídá, jsem handicapovaná. Nejsem úplně odkázaná na vozík. Používám i berle nebo chodítko, ale vozík hraje v mém životě velkou roli. Ale díky tomu že na tom jsem jak jsem, mám svoji životní lásku a i v tom, jaká jsem já sama to hraje určitě velkou roli.

Naše společná cesta s Matym začala v říjnu 2018. Já jsem byla od konce září hospitalizovaná na spinální jednotce fakultní nemocnice v Ostravě. Pobytu jsem se nemohla dočkat (ano, jsem naprosto normální). Nastoupila jsem na vlastní žádost, protože už mě nebavilo, v jakém jsem stavu. V květnu 2017 jsem byla na už čtvrté operaci páteře - kvůli míšnímu nádoru. Vše začalo, když mi bylo 14 let. Postupně mě přestávaly poslouchat nohy, ztrácela jsem rovnováhu a padala jsem. Nejdříve mě naši vzali k dětské obvodní lékařce. Prohlédla si mě a jediný závěr byl, že se mě ptala, jestli mě ve škole nešikanujou nebo nemám jiné potíže - myslela si, že je to psychické a nějak to neřešila. S tím se ale naši nesmířili, protože věděli, že je to blbost. Po nějaké době jsem se dostala na fakultku do Ostravy, kde mě hospitalizovali na dětské neurologii. Bylo jasné, že si nic nevymýšlím, když jsem se jim skácela v sesterně, jakmile mě mamka na chvíli pustila a já jsem ztratila oporu. Poslali mě na magnetickou rezonanci a do pár hodin bylo jasno. Diagnóza zněla míšní nádor, který tlačil na míchu, a proto jsem nemohla chodit. Mě to ale bylo řečeno trošku jinak. Naši vyděšení diagnózou a s pocitem, že mě musí chránit, řekli doktorovi, ať mi neříká pravdu. Takže, když si mě zavolal do ordinace, zaobalil to tak, že je tam tkáň, která tlačí na nervy a je nutná operace. Vysvětlení mi stačilo a nepídila jsem se dál. Hlavně, že bude líp. Operace přišla za pět minut dvanáct. A tak šlo najednou vše ráz na ráz. Do tří dnů od přijetí byla operace. Tenkrát jsem si asi neuvědomovala, co mě vlastně čeká, a že můžu ochrnout. Ale můj anděl strážný - neurochirurg Radim Lipina toho zmetka nádorového odstranil a umožnil mi opět. chodit. Druhý den po operaci mě převáželi do Brna. V sanitce jsem se dozvěděla, že na dětskou onkologii, kde se mě v sanitce sestra "taktně" zeptala, kdy začínám s chemoterapií. A začala panika. Chemoterapie? Cože?! Tak před minutou jsem ještě nevěděla, že to byl vlastně nádor a najednou chemo? Mamka, která jela se mnou sestru asi hodně proklínala. Vysvětlila jí, že se zatím žádná chemo nekoná, že se ještě nic neví. Do Brna mě převáželi, proto, že tam je dětská onkologie a aby se popřípadě hned mohlo začít s léčbou. Teď už se tomu směju, ale doteď našim vyčítám, že mi nic neřekli a dozvěděla jsem se to šokem. Dny na onkologii byly strašné - to čekání, ta bezmoc. Hlavně pro moji mamku. Měla ubytování kousek od nemocnice a každý den byla se mnou. Dokonce tenkrát dala výpověď v práci. Vyprávěla mi, jak je strašné po večerech poslouchat ostatní maminky a osudy jejich dětí. U mě to naštěstí dopadlo dobře - nádor byl nezhoubný. Následovala fáze" postav se na nohy a kup si nové boty." Už ani nevím kolik dní jsem musela jenom ležet a konečně přišel den, kdy jsem se zkoušela znovu postavit na nohy. První pokusy provázely slzy a zklamání. Ale šlo to rychle a opět jsem se naučila chodit. Během následujících let jsem musela na další tři operace. Genetika totiž odhalila, že mám neurofibromatózu a že se mi nezhoubné nádory můžou tvořit různě v nervové soustavě. U mě to byla mícha a bohužel se nádor vracel. Ale pokaždé jsem se znovu postavila na nohy. I po té poslední. Jenže necelý rok po poslední operaci jsem znovu začala špatně chodit. Nádor už tam nebyl, ale stejně se to zhoršovalo. V práci to šlo, ale do práce a z práce jsem opět musela vytáhnout svoje krásné fosforové francouzské hole, o nichž jsem si myslela, že už je neuvidím. Pracovala jsem v lékárně a i tam jsem to postupně přestávala zvládat. Na neurochirurgii mi řekli, že to může být srůsty a tím, že se do stejného místa tolikrát řezalo. Neměli mi jak pomoct. Intenzivní rehabilitací se stav může a nemusí spravit. Tak jsem se domluvila na nástupu na spinální jednotku, kde mě čekala rehabilitace. Bylo to nejlepší rozhodnutí v životě, protože jsem tam potkala svoji lásku, mojeho Matyho. Nepamatuju si přesně, jaký to byl den, ale jednou jsme se potkali u snídaně v jídelně a začali si povídat. Postupně jsme spolu začali trávit víc a víc času, až jsme spolu kromě procedur byli skoro pořád a 29. jsme spolu začali chodit. Den předtím mi psal na dobrou noc, a že to byl hezký večer a já jsem si drze řekla o pusu, teda, že mi chyběla. No a další den to bylo. Doteď to nechápeme, a jsme vděční, že jsme se našli. Maty má kromě toho i štěstí, že vůbec žije. Když se jednou opil, tak špatně spadl a zlomil si první a druhý krční obratel. Nejen, že takový úraz spoustu lidí nepřežije, ale on díky machrům z fakultky odešel z jipky po svých! Jak už jsem psala, poznali jsme se na spinální jednotce. Ale za vývoj naší love story vděčíme tak trochu i Renči - ergoterapeutce, kterou jsme si oblíbili. Většinu osazenstva oddělení tvořili lidi o generaci nebo dvě starší, než já. A proto, když jsme se tam sešli s Matym a ještě jedním týpkem, postrčila nás Renča, ať se scházíme a trávíme spolu čas, ať na to nejsme sami. No a tak jsme my tři chodily na kafíčka a hráli hry. První partie člobrda s klukama byla ta nejlepší, jakou jsem zažila a dlouho jsem se tak nenasmála. Postupně se k nám přidávali další, až jsme byli docela povedená partička, jakou tam prý už dlouho neměli. Každý čtvrtek Renča pořádala v kuchyňce sraz pro všechny kdo mohli nebo chtěli a něco se vařilo. A my s Matym jsme trávili víc a víc času o samotě až jsme se stali nerozlučnýma (haha takové klišé, co?). Ale u nás to tak fakt je. Nejspíš bychom si k sobě našli cestu tak jako tak, ale Renča tomu svým popostrkováním dost pomohla. Nejen, že pomohla nám, ale i mi osobně. Když mě na oddělení přijímali byl zrovna svátek a nic se nedělo. A když mě Renča viděla bloumat po chodbě, vzala si mě do parády, ukázala mi kde co je a kde si můžu cvičit sama. Strávila se mnou dost času aniž by musela, protože jsem nebyla vyloženě její pacientka. Když je řeč o skvělých terapeutkách, nesmím zapomenout na Gabču. Fyzioterapeutku, která mě měla na starost. Lepší terapeutku jsem si nemohla přát. Cvičení s ní bylo super. Dávala mi pořádně do těla a strašně jsme se spolu nasmály. Jednou jsme měly takový záchvat, že jsme se málem počůraly smíchy, než jsme došly z tělocvičny. A taky pro mě dělala věci nad rámec jejích povinností. Třeba když měla chvilku čas mezi pacienty, chodila mě tejpovat, když věděla, že mi to dělalo dobře. Po odjezdu ze spinálky jsme si potykaly a jsem moc ráda, že jsem je poznala.Poté, co nás pustili z nemocnice, jsme spolu začali bydlet. Po čase a prvním stěhování jsme si pořídili našeho čtyřnohého miláčka Migoška a tak tvoříme naší malou rodinku.