Tak různě...

Seznamování

U nás to šlo všechno nějak rychle. Chodili jsme spolu sotva pár dní a už mělo nastat seznámení s rodiči. Kdo mě zná ví, jak jsem z takových situací nervózní. Naštěstí v tomhle případě na nervozitu nebyl moc čas. Miláček mi jeden den oznámil, že asi za hodinu za ním na návštěvu přijede mamka a že mě chce poznat. V první chvíli mě zachvátila panika, ale už se nedalo nic dělat. Myslela jsem, že ho zabiju, ale bylo moc brzo na nějaké scény. :-D Nechtěla jsem ze sebe dělat krávu a schovávat se. Jak jsem zjistila, nebylo se čeho bát. Monča (Matyho mamka) je moc fajn. A kdo může říct, že se s potenciální tchyní seznámí v nemocniční kantýně. Tak horší část byla za mnou. Teď ještě říct to našim a seznámit je. Chtěla jsem to mamce říct až na její narozeniny, ale nevydržela jsem to. Přece jenom jsem dlouho nemohla natrefit na "pana božského", takže to byla velká událost. Byli moc rádi. Kdo by to řekl, že k nalezení toho pravého stačí jít si lehnout do nemocnice. Poměry v naší rodině jsou docela zajímavé. Naši se rozvedli, protože taťka mamce oznámil, že kope za jiný tým. Že je prostě na chlapy. Pro mě to ani překvapení nebylo. Ženská intuice mi to už nějakou dobu napovídala. Takže když taťka vyrukoval se svým coming outem, jen jsem pokrčila rameny. Mamka byla o dost překvapenější. No ale od té doby uplynula už dlouhá doba a už mi to nepřišlo nějak zvláštní. Maty reagoval s pochopením a neměl s tím nejmenší problém. Tímto jsem považovala seznámení za úspěšné.

První rande

Naše první rande jsme pojali docela ve velkém stylu. Nepočítám kávičky a posezení v nemocniční kantýně a společenské místnosti. Na co druhý víkend jsme měli propustku z nemocnice, ale nejeli jsme domů, ale Maty objednal víkend v Clarion hotelu. Romantika, dobré jídlo, wellness, no prostě paráda. Jeli jsme tam i zpátky rozežraně taxíkem. Jelikož tak špatně chodím, nemohli jsme riskovat, že se něco stane. To by byl v nemocnici průser. Byl to takový průlomový víkend, protože jsme se ještě oťukávali. Poznali jsme se navzájem o dost víc a taky si toho o sobě navzájem spoustu řekli. Vlastně skoro všechno podstatné. Návrat do nemocničního pokoje byl docela krutý. Místo vířivky sprcha, která sotva teče, místo manželské postele jsme zase spali každý zvlášť a místo soukromí všudypřítomné zvědavé pohledy sestřiček. Vítej realito.

Stěhování

bydlel v Třinci s mamkou - nedávno se vrátil z Ameriky, kde od dětství žil. Když se blížil konec pobytu na spinální jednotce, museli jsme řešit, jak to bude dál. Já jsem měla rovnou z nemocnice jet do Hrabyně na rehabilitaci a Maty měl jet na chvíli domů a potom zpátky na lůžkovou rehabilitaci. Dohodli jsme se, že se teda nastěhuje ke mně. Nechtěli jsme od sebe být daleko. A z Ostravy za mnou mohl jezdit, než nastoupil na rehabku. Sranda byla, že se do bytu stěhoval a já tam ještě nebyla. Když měl odpoledne po rehabilitacích nebo o víkendu za mnou do Hrabyně stejně utíkal. Ne že bych si stěžovala. Ba naopak.

Hrabyň

Jak už jsem psala, Maty za mnou často jezdil. Byl tady jako doma. Potkávali jsme spoustu lidí, které jsme znali ještě ze spinálky a s holkama z mojeho pokoje si už tykal. Je tady pár pokojů, které si návštěvy můžou objednat jako hotel, takže jsme spolu někdy spali tam, když mě sestřičky pustily. Spali jsme tak i na Silvestra. Na svátky jsem byla doma, ale na Silvestra nás nepouštěli, tak Maty přijel za mnou. Nachystalo se nějaké občerstvení a spolu s ostatníma pacošema jsme slavili. Ovšem na to ráno nikdy nezapomenu. Dva hotelové pokoje mají vždy společnou koupelnu. Když jsem šla ráno na záchod, zažila jsem šok. Nevím jak se to těm důchodcům, co byli v pokoji vedle povedlo, ale celá koupelna byla od hoven. Nekecám. Bylo to všude, Na míse, na zemi na kachličkách na zdi...VŠUDE. Teď si to představte. já tenkrát ještě jen s berlema, teď už jsem fakt musela a nevěděla kam šlápnout a jak to tam vybalancovat. Byl to děs. Letěla jsem vzbudit Matyho. Ten si myslel, že přeháním, ale když se přesvědčil, sklaplo mu. Bylo to nádherné novoroční probuzení no. 

Chodítko

Pár dní potom, co jsem se poprvé vrátila z Hrabyně jsem měla jet s Matym na Čeladnou, kde byl na rehabilitaci. V Hrabyni mi vypsali chodítko i vozík. Řekli mi rovnou, že na vozík budu čekat dlouho, ale že chodítko by mělo být ještě než odjedu z Hrabyně. No ale samozřejmě u mě většinou nic neprobíhá hladce, takže nastala druhá varianta, že chodítko mi přivezou za pár dní domů. Už jsem byla nervní, protože jsem měla jet na tu Čeladnou a jen s berlema bych to tam nedávala. No naštěstí chodítko přišlo den předtím, než jsem měla jet. Maty tam měl zaplacený nadstandard s vlastní koupelnou a rozkládací sedačkou. Takže jsem tam s ním celý týden, než měl odjet domů byla. Vezl mě tam taťka, takže si taky udělal takový malý krátký výlet.  

Čeladná

Na Čeladné to bylo parádní. Sice náročný kopcovitý terén, ale tenkrát jsem chodila ještě o něco lépe než teď, takže se to dalo. No a když jsem nemohla, hupsla jsem na chodítko a Maty mě vozil. Dopoledne měl Maty procedury, tak jsem na něho čekala na pokoji. Potom jsme se šli třeba projít nebo jsme chodili na bazén, kde měl slevu a který je naprosto skvělý (sekce kam s vozíkem (ne)jezdit). Jednou jsme si udělali delší procházku k takovému starobylému kostelíku. Maty se tam zamiloval do potulné kočky. Já zrovna milovník koček nejsem, tak jsem se jen ušklíbala a on se s ní mazlil :-D. Cesta zpátky už byla horší. Už trochu docházely síly. No ale zvládli jsme to. Večery jsme trávili buď na pokoji nebo jsme si šli někam sednout. Maty mě seznámil se spolupacienty. Mezi babčama byl hodně oblíbený a on má důchodce taky rád a rád s nimi kecá :-D. 

Maty 30

Během pobytu na čeladné Maty oslavil jeho 30tku. A jelikož on nemohl pryč, tak jsme svolali rodinu za náma a v restauraci objednali stůl. Matyho rodina dorazila už dopoledne, ale Maty měl ještě proceduru. Posadil nás teda do kavárny, než bude hotový. Myslela jsem, že ho zabiju :-D. Tehdy jsem je ještě neznala, takže jsem byla nervózní. Já sama s jeho rodinou. Ale dobře jsme se bavili a brzo dorazila i moje mamka s dortem, co jsem Matymu objednala. (Je fanoušek hokejového týmu Tampa Bay Lightning, tak jsem nechala na dort udělat jejich znak). Všechny věci a dárky se odnesly na náš pokoj a ptotom jsme se už přesunuli do restaurace na oběd. Chvíli jsme ještě čekali na taťku s jeho přítelem. Oběd se skvěle vydařil a obě rodiny se moc dobře bavily. Po obědě jsme se přesunuli na pokoj. Byl to docela oříšek vměstnat tolik lidí do pidi pokoje. Tam teda proběhl přípitek a gratulace.

Vozík

No to taky bylo! Už uplynula nějaká doba, co jsem byla z Hrabyně doma a vozík pořád nikde. Už mi to bylo divné, ale čekala jsem a čekala. Až mě Maty dokopal, ať někam zavolám a urguju to. No tak jsem zavolala a bylo mi řečeno, že vozík jde do výroby až po uhrazení zálohy (vybrala jsem si totiž verzi, kterou pojišťovna plně nehradí). Jenže to mi předtím nikdo neřekl. Prohledala jsem teda všechny papíry, co jsem k tomu měla a na jednom to opravdu bylo. Takže jsem opět byla za blondýnu. Musela jsem to nějak přehlídnout a zazdít. Takže vozík se o dalších několik týdnů opozdil. Když konečně dorazil, první den jsem byla akorát v depresi a brečela jsem. Ono v Hrabyni na chodbách to bylo jiné kafe, než potom v terénu. Nebyla jsem na to zvyklá a všech překážek jsem se bála. Bála jsem se, že se vyklopím. Maty mě naštěstí dokopal ať to sama zkouším a postupem času už to bylo ok. Na patníky a velké překážky si ale stejně netroufnu dodnes.

Nový byt

Museli jsme si s Matym najít nový byt. Výhledově jsme se stejně chtěli stěhovat, protože byt byl ve 3. patře bez výtahu a pro mě to bylo vždycky náročné sejít a vyjít. Teď nás ale i tlačil čas. Byt byl totiž taťkova přítele a oni dva se po 10 letech rozešli. Byl to pro všechny šok, protože byli takový harmonický pár. Museli jsme si teda něco najít, ať se taťkův ex může vrátit. Nečekala bych, že najít byt s výtahem bude problém. On by to problém nebyl, ale když výtah byl, vedlo k němu půl patra schodů, což já, kdybych šla sama s chodítkem nebo vozíkem, nezvládnu. No nakonec se nám poštěstilo ukořistit obecní byt, kde je výtah hned v přízemí a jsou tam hned dva. Takže když se jeden porouchá, máme rezervu (což je třeba v 10. patře). 

Pletení karabáčů

Renča (ergoterapeutka z fakultky) nás pozvala na takovou pěknou akci. Před Velikonocemi se na spinálce zorganizovalo pletení karabáčů. Sešli se tam staří pacienti se stávajícími. Bylo super potkat některé známé tváře a sestřičky. A Maty si na mě alespoň upletl karabáč. 

Praha, koncert Hanse Zimmra

Loni v dubnu jsme podnikli rodinný výlet do Prahy. Jeli jsme tam na koncert Hanse Zimmra. Jeho filmovou hudbu mám strašně ráda a moc jsem se na koncert těšila. Jela jsem s miláčkem a s našima. Měl jet taťkův přítel, ale nemohl. V Praze jsme přespali u taťkových známých. Mají nádherný byt a roztomilého yorkshirka Terezku. Chybí už jí zoubky, tak ji srandovně plandá jazyk z tlamičky. Nejdřív jsme se šli podívat na Karlův most - jako jezdit po Praze s chodítkem byla katastrofa, ale nějak jsme to zvládli. Pak jsme se jeli ubytovat a hurá na koncert. Alespoň nějakou výhodu, že jsem kryplík to má. Nemuseli jsme čekat ty obří fronty. V O2 Areně měli vchod zvlášť pro handicapované, takže fajn. Koncert byl boží. Orchestr byl doprovázen krásnou projekcí a celkový dojem neměl chybu. Po koncertě jsme ještě poseděli s hostiteli.


Den matek

Na den matek jsme chtěli pro naše mamky udělat něco pěkného. Teda napadlo to Matyho. Já jsem to vždy řešila nějakou maličkostí, ale rozhodli jsme se, že našim mamkám uděláme takový pěkný wellness den. Maty si to strašně oblíbil na Čeladné, když tam rehabilitoval, tak jsme jeli tam a po nějaké době jsme se teda vrátili na místo, kde jsme měli spoustu pěkných zážitků. Na wellnessu jsme si to užili, dali jsme si tam i šampáňo, no prostě pohoda. Potom jsme je ještě vzali na oběd a na kávu a zákusek. No a pak jsme jeli k nám, kde jsme rozdělali dostihy a sázky. Moje mamka pak odjela k sobě domů a Monča u nás přespala.

Nový člen rodiny

Ještě než jsme se nastěhovali do nového bytu věděli jsme, že budeme chtít pejska. Konečně přišla ta chvíle, kdy jsme šli vybírat nového člena rodiny. Měli jsme jasno v tom, že chceme adoptovat nějakého hafana z útulku. Nejdřív jsme jeli do útulku v Ostravě Třebovicích. Tam nás odpálkovali. Měli tam zrovna nějakou rekonstrukci a paní byla dost nepříjemná a na pejsky jsme se teda ani nepodívali. Dost nás to zklamalo, protože byl zrovna parný letní den a ze zastávky to byl docela kus a my se tam vydali s chodítkem. Po této příhodě jsme se rozhodli, že tam se už nevrátíme. Koukli jsme na net a poprosili jsme moji mamku, ať s náma zajede do útulku v Dětmarovicích. V plánu bylo, že si pořídíme nějakého menšího psíka. Tak nás tam provázeli a najednou tam byl. Tenkrát se ještě jmenoval Azor. Když jsme kolem něj procházeli, Maty k němu šel blíž a Azor si lehl na záda, nasadil výraz "hlaď mě, já chci domov." A bylo jasno. Pro Matyho to byla láska na první pohled. Mi se taky strašně líbil, ale byla jsem opatrnější. Chtěli jsme menšího a ne 30ti kilové telátko. Nicméně za pár dní byl náš a my byli tři. A z Azora se stal náš Migo. Naše láska. Byl to osud, že jsme tam jeli a naše nejlepší rozhodnutí. 

Rampa

Zastávku Antonína Poledníka nemáme daleko, ale vede k ní podchod. Je tam sice rampa, ke které mám euroklíč (klíč, který odemyká rampy a wc označené symbolem euroklíče. Pro ztp a některá jiná onemocnění je zdarma), ale dvakrát ze čtyř pokusů jsem se na zasekla. Jednou jsme se vydali na poštu a chtěli jsme ji vyzkoušet. Cestu tam jsme zvládli, ale nazpátek jsem se zasekla. A to se mi chtělo zrovna na záchod. Už jsme mysleli, že budeme muset volat hasiče. No pak si ode mě Maty vzal klíče a sešel dolů a zkusil si s tím pohrát. Párkrát zapnul a vypnul rampu a nakonec se rozjela. To jsem si řekla, že už na ní nevlezu. No ale pak jsme jednou někam jeli a bylo mokro. Tak jsem se rozhodla, že jí dám druhou šanci, ať mě Maty nemusí tlačit. No opět jsem se zasekla. Ale tentokrát se už rampa nerozjela. Takže jsem musela složitě vylézat nejprve já a když jsem byla venku vyprostil Maty vozík. Hodně si rozmyslím, jestli ještě na nějakou rampu vlezu. 

Zásnuby

Cynici teď raději nečtěte. Bude romantikaaaaa. Byly to už druhé Vánoce, co jsme spolu trávili. Bylo to ale poprvé, co jsme bydleli v novém, tak jsme pozvali rodinku k nám. Byla to premiéra pro našeho Migoška, který měl suverénně nejvíce dárků. Vánoce byly veselé, protože tam byl i Kevinek, což je jorkšír od Lukiho (taťkův přítel). Ze začátku vyváděli, a už jsem myslela, že všechno ze stolu poletí na zem, ale pak se uklidnili a zbytek dne byli moc hodní. Bylo to krásné odpoledne a večer. Po rozbalování dárků se Maty někam vytratil a za chvíli přišel s Migoškem, který nesl na krku uvázaný ještě jeden balíček - prstýnek! Miláček poklekl a já se slzami v očích řekla ano! Na Vánoce 2019 nikdy nezapomenu. 

Venčení

Ještě dlouho předtím, než jsme si pořídili Migoška, adoptovala si i kamarádka dvě fenečky z útulku. Nejdříve si adoptovali jednu - Bailey, ale pak se s manželem rozhodli, že jedna je málo. No a do rodinky jim přibyla Marvel. Bydlí nedaleko nás, tak jednou když venčila mi zavolala a sešli jsme se u baráku. Moc jsem se těšila, až je poznám. Popadla jsem chodítko a šla (přece jdu jen před barák, tak na co vozík). Domča s holkama už na mě čekaly. No jakmile jsem se k nim přiblížila, tak se na mě holky samou radostí ze seznamování vrhly. No a já jsem to neustála a sletěla i s chodítkem na prdel. Začala jsem se řehtat a nechala holky, ať mě ještě na zemi olížou. Chudák Domča v tu chvíli nevěděla co dřív. Jestli se stydět za holky nebo mi pomáhat na nohy. No hold má veselé rošťandy. 

Muzikál

Loni jsme se s taťkou a Aďou - jeho tehdejším přítelem vydali do Prahy na muzikál Sestra v akci. Já jsem se těšila, protože mám muzikály moc ráda. Miláček tak nadšený nebyl, ale nakonec se mu to taky moc líbilo. Jeli jsme autem. Cesta proběhla bez problémů. Vstup do divadla byl sice bezbariérový, ale měli jsme taková místa, že jsme museli po schodech. Výtah tam sice byl, ale klasika - od výtahu vedlo půl patra schodů. Maty nám koupil dvojku vína, ale museli jsme ho vypít na chodbě, protože na místa nás s ním nepustili. Chodítko jsme odstavili před sálem a na místa mi kluci pomohli. Těch pár schodů k místům ale bylo dost nešikovných a úzkých a spadla jsem tam. Sice ne úplně na prdel - kluci mě zachytili, ale trochu trapas no. Škoda, že jsme neměli lístky na jiná místa - mají tam místa i pro vozíčkáře. Ale co no. Zvládli jsme to a kulturní zážitek stál za to. Už jsem byla na spoustě muzikálů, ale ještě se zdravýma nohama, takže jsem takové věci, jako vhodný výběr místa nemusela řešit.

Cesta z útulku

Jak už jsem psala, Migošek byl láska na první pohled a jsme rádi, že ho máme, ale první chvíle s ním tak růžově nevypadaly. Konečně nastal ten den, kdy jsme si pro něho jeli a nemohli jsme se dočkat. Naši nemohli, tak tam s náma autem jel Luki. V kotci vypadal Migo jako andílek. No jenže přišla chvíle, kdy nám ho paní přivedla na vodítku. Blížila se k nám vynervovaná ufuněná bestie :-D. A to nás čekala cesta autem. Do Ostravy to není daleko, ale mi to přišlo nekonečné. Chudák se strašně bál a pořád tam po nás skákal. Moje nohy vypadaly jako po útoku domácího násilí. A Lukiho auto na tom nebylo o moc líp. Celé poslintané a chlupů tolik, jako by tam proběhly psí zápasy. Jakmile Migoš vypadl z auta, letěl na trávu a vypustil průjem. Šikula, že to vydržel a nepodělal se v autě. Po této cestě mě prvotní nadšení trochu přešlo a říkala jsem si, že to s ním nebude taková sranda. Ale jakmile jsme se dostali do bytu, všechno zase bylo jinak. Najednou byl klidný a strašně hodný. A tak to zůstalo. Rozkoukal se u nás a je to ten nejhodnější a nejvděčnější pejsek.

Kýla

Maty už hodně dlouho chodil s pupeční kýlou. Docela ho štvala a když se dal dohromady z operace páteře, přišel čas, aby konečně šel i s tou kýlou. V porovnání s tím, co už zažil, to byla brnkačka. Den po operaci už ho měli pouštět domů. Bohužel autem ho zrovna neměl kdo vyzvednout, tak nezbývalo než aby čekal na sanitku. Už jsem se na něj moc těšila. No a najednou klíče v zámku. Byl tady nějak podezřele brzo, protože vím, že na snaitku se vždycky čeká dlouho. No představte si, že ten můj blbec než aby čekal, jel raději tramvají. Den po operaci. Myslela jsem že ho zabiju. Měl se šetřit. A to si jí ještě stopnul tím stylem, že tramvaj už zvonila, že pojede a on zvedl tričko, kde měl překrytou ránu a tramvaják počkal. No prostě pako. 

ZE ŽIVOTA KRYPLÍKA
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky