Jako Forrest Gump

Jeden den si tak jedu v tramvaji a z okýnka vidím malou holčičku, jak venčí pejska skoro většího, než byla ona. Teda spíš pes venčil jí, podle toho, jak za ním cupitala. A kousek za nimi dobíhal tatínek s kočárkem. Takový pěkný rodinný moment. Jojo to mi připomělo, jak jsme zkoušeli venčit Miga s vozíkem. Maty mě pustil, Migo zabral a vozík hodil parádní smyk. No od té doby ať si ho pěkně venčí páníček.

Jednou ráno jedu do práce, už jsem v tramvaji, ale paní řidička byla nějak netrpělivá, a než jsem se stačila zaparkovat a zabrzdit, tak už vyrážela a já jsem najednou jela a málem skončila někomu v klíně. Tak tak jsem se chytla.

Uvědomila jsem si, že přece jen ta rouška je k něčemu dobrá. Když tak někdy jedu, tak si uvědomím, že pod rouškou hážu všelijaké ksichty, když třeba jedu přes nějakou překážku nebo je namáhavější úsek nebo tak...Nebo můžete někomu potichu nadávat a nevidí, co si mumláte...Horší bude, až roušky nebudou a vy se zapomenete...

Když jsem jela z práce na tramvaj, sešmejklo se mi kolo a zůstala jsem bezmocně trčet  zaseklá v kolejích. Naštěstí nejela zrovna žádná tramvaj. Přispěchal mi na pomoc nějaký klučina a z kolejí mě vysvobodil. Ono by se to nestalo, kdybych nechtěla uhýbat autu, ať má prostor. Přístě nebudu blbá a raději ať si počká, než ať trčím v kolejích. 

Ve čtvrtek jsem si byla v Opavě pro ortézy. Taťka mě vyzvedl doma a dělal mi šoféra. No a dneska jsem je byla poprvé vyzkoušet na takové malé procházce. Není to s nima jen tak. Jenom než jsem je narvala do bot, tak jsem byla zpocená jak prase. Ono nejdřív se dávají ortézy a na ně ještě speciální neurologické vložky. A tento "komplet" rozhodně nedáte do všech bot. Ehm na lodičky můžu zapomenout (stejně jsem podpatky nemusela, ani když jsem byla zdravá). Doma jsem teda nasla vhodné tenisky, kam jsem potřebné propriety narvala. Pak přišla neméně důležitá část a to narvat tam nohu . Maty uz nervózně čekal, jestli se dneska vůbec vypravíme. No dočkali se - brali jsme i Migoše a šlo se. Chodit s těma ortézama bylo zvláštní. Nejde to dost dobře popsat. Na jednu stranu se šlo o mnoho lépe a lehčeji jsem udělala krok, ale na druhou nohy byly v takovém divném napětí a tak zvláštně bolely. No ale na první mini procházku fajn. Akorát to pověstné rozběhnutí chybělo. Jen co jsem doma sedla a ortézy si sundala, tak nohy vibrovaly tak, že mohly konkurovat sbíječce. Holt únava no.