Den první

Ať žije koronavirus! Všichni šílí. A díky tomu nebude můj pobyt probíhat, jak jsem si malovala. Hned jak jsem přijela na příjem mě uvítali cedule "zákaz návštěv do odvolání". I taťku, hned jak mi k příjmové kanceláři pomohl s věcmi, pakovali pryč. Takže sbohem víkendy doma. Nejen, že tady budu zbytečně trčet, ale přijdu i o několik divadelních představení a jeden koncert (moje milované DESmody - ach jooo), protože mě nepustí. No, nedá se nic dělat. Snad ten pobyt alespoň bude stát za to. Jinak zatím vše probíhalo fajn. Sestřičky jsou moc milé a měla jsem štěstí - jsem na pokoji s koupelnou a wc. Jsme tady tři. Díky mě se dost snížil věkový průměr pokoje. Mám tu sice dvě babči, ale jsou fajn. Jedna v pondělí odjíždí domů, tak uvidíme, co pak. Dneska mám teda za sebou příjem a vyšetření doktorem. Jinak se dneska ještě nic nedělo. Při příjmu mi šíleně vyletěl tlak, ale byla to jen chyba přístroje. Chudák zdravotní bratr byl po prvním pokusu trochu vyplašený. Pro jistotu mě po obědě čekalo kontrolní přeměření. Můj oběd byl rýže a omáčka - no jo příjem. Ale chuťově to šlo. Zbytek odpoledne už nic zajímavého nepřinesl. Zítra mi to teda začne, tak uvidím no.

Den Druhý

Kolegyňky vstávaly v šest. Mohla jsem si sice ještě poležet, ale vzhledem k tomu, že jsem večer odpadla kolem deváté jsem byla dobře vyspaná. Ještě, že jsem si přivstala, protože jsem strávila asi půl hodiny na záchodě. Vyšla jsem celá rudá a zpocená. V sedm je snídaně. Vydala jsem se s berlemi. Byla nějaká šunková pěna a rohlíky. Pěna nic moc, ale čerstvé pečivo já můžu, takže jsem byla spokojená. K tomu byl ještě banán na později. Pak jsem na pokoji čekala, až mi někdo přinese rozpis procedur. V devět jsem se dočkala. Začínala jsem hrami v tělocvičně. To mě vyděsilo. Já a nějaké hry? A ještě na vozíčku? To si dělají srandu! Vždyť já jsem byla nemehlo i jako zdravá, natož teď. No tak jsem se celá nadšená vyrazila do tělocvičny. Už tam byli čtyři mlaďoši a hráli pinec. Při představě, jak tam někde na vuzku honím pidi míček, jsem se musela smát. Jela jsem teda k nim a rozpačitě se usmívala a postávala tam. Za chvíli přijeli další dva chlapíci a zeptali se mě, jestli nechci jít hrát s nima hru, jejíž název si nepamatuju. Řekla jsem, že sice nevím co to je, ale že jo. Je to obdoba petague pro vozíčkáře. A bylo to moc fajn. Potom jsem měla do oběda volno. Na oběd bylo kuře a bulgur. Ve dvanáct jsem měla první individuální cvičení. Jela jsem dříve, protože jsem se ještě musela zvážit. Veděla jsem, že se terapeutka na váhu bude ptát. Když jsem na tu svini vlezla, myslela jsem, že budu mít infarkt. Jako věděla jsem, že jsem hodně přibrala, co jsem doma a nemám pohyb. Ale že tolik?! Kolik? Ha, snad si nemyslíte, že to na sebe prásknu. Každopádně terapeutka je moc fajn. Uvidíme, jaké bude cvičení, ale Gábinka je jen jedna - fyzioterapeutka, kterou jsem měla na fakultce. Byla to první terapie, takže klasické vyzpovídání a pak se podívala na ty moje nohy....rozsah pohybu, ztuhlost atd....Potom jsem jela do tělocvičny, kde jsem měla SM systém - posilování pomocí natahovacích lan. Pak jsem se vydala na misi do Kruhovky (místní hospoda) - zjistit, jak se dá občůrat zákaz návštěv. Do hospody se totiž dá přijít venkem a může tam kdokoli. Takže v neděli přifičí miláček a pokud nebude mít nikdo žádné pindy, můžu si pozvat návštěvy. No a tím jsem pro tento den skončila. Teď už jen v klídku na pokoji.

Den třetí

Dneska jsem vstala jako první. Ranní ptáče, dál doskáče (v mém případě dobelhá). I když je sobota, měla jsem dvě procedury. Na osm jsem měla SM systém. Potom už jsem nemusela nikam, ale dopoledne je otevřený bazén, tak jsem se rozhodla, že nebudu dělat úplnou lemru a zajdu si. Bylo tam docela dost lidí. Sice jsem tam nebyla moc dlouho, protože nohy stávkovaly a cvičení mi moc nešlo, ale lepší než nic. Po bazénu jsem se vydala na kafe z automatu. Jenže řídit vozík a nést horkou kávu jsem se jaksi neodvažovala zkloubit, a tak jsem si ji pěkně vypila u automatu. No a potom jsem si musela jet nakoupit něco na večeři, protože máme mít sýr. Takže ruské vajíčko to jistí. Pro jistotu jsem tam šoupla i dva jogurty, kdyby byl sýr i na snídani. Před obědem jsem byla nějak unavená, ale neusnula jsem. Na oběd jsem se vydala s berlema, i když mě zlobila noha. Hecla jsem se. Po obědě jsem si chtěla číst, ale přihlásil se dlouhý šlofíček, takže četba se odložila na později. Odpadly jsme všechny tři. Po odpočinku jsem si teda četla. Později jsem si chtěla pustit nějaký film, ale s kvalitou místní wifi to prostě nejde. Miláček už mi byl sehnat kabel na pevné připojení, tak snad to bude fungovat. Před pár dny jsem u kamarádky viděla krásnou profilovku - udělaný kreslený obrázek podobizny jí a jejich dvou feneček. No a dneska mi vyskočila stránka, kde se to dá udělat, tak jsem se opičila (promiň Domi :-D). Byla to sice stránka, kde vám udělají hrneček na míru a já jsem si tam vše zadala, ale neobjednala a stáhla jen obrázek. No a teď jdu na to ruské vajíčko, tak pa. 

Den čtvrtý

Nedělní ráno. Dneska tady byla sestřička už ve tři čtvrtě na šest obstarat kolegyňku. Ale spinkalo se moc dobře, takže nevadí. I když jsem byla dobře vyspaná, stejně jsem po snídani při čtení ještě na chvíli usnula. Potom jsem pokračovala ve čtení. Čtu Nabarvené ptáče - dobrá, ale drsná knížka. Kolem deváté jsem se vydala na kafčo a do obchodu pro toaleťák. Samozřejmě jsem si přidala i další věci. Koupila jsem si i osmisměrky a na pokoji hned jednu vyluštila. Na obědě mě vyděsily, protože mi řekly, že prý je hospoda dneska zavřená. Panikaaaaaaaaa. Já čekám miláčka! Nemůže být zavřená! Tak jsem tam hned ve dvanáct, kdy se otevírá fičela na kontrolu a naštěstí měli normálně otevřeno. Asi je zmátla ta cedule ze včerejška. Po cestě zpět jsem si dala kafe a naučila jsem se, jak ho přemisťovat a řídit zároveň. Trochu upít, dát mezi nohy na vozík a pomalu jet. Přece žádná věda. Díky snížené citlivosti mě alespoň nepálilo. Na pokoji jsem si sbalila špinavé prádlo a už jen chvíli počkat a hurá za zlatem. Maty se najedl, pokecali jsme a pak jsme hráli kostky a karty. Bylo to moc fajn a strašně ráda jsem ho viděla. Zkoušela jsem připojit kabel k internetu, který mi přinesl. No jenže jsem zjistila, že na něj v noťasu nemám vstup. Blondýna no. Nepodívala jsem se dopředu. Takže kabel mám, ale zbytečně. Nemít radost z návštěvy, tak jsem nasraná. Možná si s Matym vyměníme noťasy. Sranda bude, když to uděláme a net stejně nepůjde. Tak a zítra zase makat. Pa.

Den šestý

Dneska jsem poprvé měla uhličitou koupel. Je totiž co druhý den. Měla jsem ji poprvé a taky naposledy. Do vany mě dávaly zvedákem, protože mi oznámili, že nebudou mít čas mi potom pomáhat ven. Přitom obsluha zvedáku vyjde tak nastejno. No takže jsem v té vaně ležela i s tím zvedákem kolem sebe. Připadala jsem si tam hodně divně. A navíc tam poblíž nebylo wc, takže kdyby mě chytla potřeba, byl by problém. Se špatnou chůzí mám i problém se svěrači. Když se mi chce, tak prostě musím rychle, takže nehodlám nic riskovat. Koupel jsem si teda nechala zrušit. Sranda ovšem byla na společných hrách. Hráli jsme florbal. Hráli jsme tři pacoši a tři fyzioterapeuti - ti si půjčili vozíky. Byla to docela sranda. Zajímavé, že když jsem to říkala Matymu a našim, reagovali všichni stejně a to otázkou, jestli jsem se alespoň trefila do míčku. Ha Ha...není nad podporu milující rodiny. :-D :-D :-D...No jo dobře mě znají a ví, jaké jsem nemehlo. Ale náhodou jsem se trefila, heč. Po cvičení s fyzioterapeutkou jsem byla mokrá jak myš. Ale alespň se mi lépe chodilo. Odpoledne jsem se jela na chvíli smočit na bazén a pak se za mnou do hospody stavili naši a Maty. Zahráli jsme karty. Maty se kvůli mě musel domluvit se šéfem, jestli test, co musel splnit může udělat později, aby za mnou mohl jet. Je to prostě miláček. Vyměnili jsme si noťasy, ať můžu zkusit pevné připojení netu. Nefungovalo...klasika no. Musím ted vydržet s tou "super rychlou" wifi. Zítra mě čeká náročný den. Jednak Lokomat (přístroj, ve kterém chodím jako robot) - je to složitá a zdlouhavá procedura a pojedu sanitkou na magnetickou rezonanci na fakultku do Ostravy. Jinak je mi smutno po mojem čtyřnohém miláčkovi. Ach jooo.

Den sedmý

Tak už je večer a dnešek mám skoro za sebou. Lokomat mi ráno zamával s ostatníma procedurama, ale jsem ráda, že jsem se na něj dostala. Dneska jsem ale moc nepochodila. Bylo to poprvé, takže všechen čas zabralo zaměřování. Příští týden se na lokomat nedostanu, ale pak ho budu mít dvakrát týdně, což je super. Po obědě jsem si šla akorát zašlapat na motomed a pak hurá na fakultku. Mám tak skvělého chlapa, že tam za mnou přijel, jen aby mě na chviličku viděl v čekárně před a po vyšetření. Čekal tam na mě přes hodinu. Doufala jsem, že alespoň stihneme pokecat, než přijede saniťák, aby mě odvezl zpět. No jako na potvoru tam byl do deseti minut. Vsadím se, že kdybych tam byla sama, tak čekám věčnost. Museli jsme ještě dlouho čekat na jednu paní, tak Matyho normálně zavřel se mnou do sanitky a popojeli jsme k jinému vchodu na ni čekat. No a během čekání jsme teda měli rande v sanitce :-D. No komu se to poštěstí. Maty už pak musel jet, protože měl doučovat jednoho chlapa angličtinu. A my tam pořád čekali. Saniťák měl na babu nervy. Prý se tam normálně vykecávala, kde ji co bolí. Přijeli jsme chvíli před večeří a na pokoji už jsme měly novou paní. Vypadá moc mile, tak snad bude v pohodě. Chlápek na doučování nakonec Matymu nepřišel. No když zavřeli ty školy kvůli koronaviru, tak si asi taky vzal studijní volno. Joo málem bych zapomněla. Včera, když už jsem spala mi Maty poslal fotky s Migoškem. Když je mi tak smutno, tak je mám alespoň na fotce.

Den osmý

Dnešek byl ve znamení déja vu. Do Hrabyně přijel Marťas - náš kamarád. Už jsem o něm psala. Ležel s Matym na fakultce a pak se mnou byl i poprvé v Hrabyni. Moc ráda jsem ho viděla a poslechla si novinky a jak se má. Když jsme seděli na kafi, potkali jsme ještě jednoho týpka, co tady byl taky i minule. Nějak jsem ho nemusela a potom, co mi oznámil, že jsem přibrala, jsem se v tom jenom utvrdila. Tsss jako bych to nevěděla. Jinak po dnešku jsem docela KO. Mám ale dobrý pocit, protože jsem hodně pocvičila a terapeutka mě skvěle protáhla.  

Den devátý

Dnešek začal docela příjemně. Jako první mě čekala masáž - každý pcient dostane jednu jako dárek. Zdejší slepý masér je sice fajn, ale na můj vkus moc jemný. Mám to raději tvrdě :-D. Nee sranda. Jen nám raději masáž víc do hloubky. Nohy si dneska dost zamakaly. Darinka (fyzoška) mě totálně odrovnala. Nachystala si na mě chůzové testy. Jednak stopovala rychlost určitých úseků ("Sprintovala" jsem co to šlo, ale šnek je oproti mě formule), a potom jsem ještě měla chodit šest minut v kuse. Moc jsem toho za tu dobu neušla, tak jsem z toho byla smutná. Ale co no. Asi nemůžu chtít zázraky. Po tomto masakru mě po obědě čekaly ještě dvě procedury. Statečně jsem je zvládla :-D, ale úplně mrtvá. Chuděrka Kolegyňka z pokoje dneska zkoušela moji metodu potkat se s rodinou v hospodě. Jako na potvoru ji vyhmátla recepční a uhodila na ni kam jako jde. Měla s sebou zrovna věci na vyprání pro manžela, tak byla asi víc nápadná a zrovna dole nikdo nebyl, tak byla na ráně. Vrátily ji teda zpátky na pokoj a má zápis. No aby se nezbláznili. Bylo mi jí moc líto. Volala mi Matyho teta, tak jsme pokecaly. V dubnu máme jít na svatbu její dcery, ale kvůli koronaviru neví, jestli se vůbec vdá. Je to na palici no. A jen tak mimochodem mi oznámila, že na profilovce vypadám jako Joker, tak mě pobavila.

Den desátý

Dnešní dopoledne jsem měla velké prádlo. Už nám zavřeli i hospodu, takže se nemáme kde potkat a aby Maty nebo taťka přijeli, jen aby na recepci vyzvedli prádlo, je nesmysl. Takže pěkně po staru ručně. Docela se mi to nakupilo. Byl krásný den, tak mi to alespoň pěkně uschlo. Odpoledne jsme si daly na balkoně kávičku. No to bych nebyla já, abych zase něco nevyvedla. Sestřička nám tam pěkně odnesla kávu a jak jsem si sedala opřela jsem si berle tak nešikovně, že mi jedna spadla z balkonu dolů skrz šprušle. Jednoho pána málem trefila. Málem jsem teda spáchala atentát berlí. Vedle na balkoně zrovna stál pán z vedlejšího pokoje a jelikož chodí líp než já, tak se nabídl a rychle mi tam pro ni dolů zašel. Shodou okolností ho znám z minulého pobytu. Pak jsme si už v klidu vypily tu kávu. Bylo krásně, tak jsme pozorovaly, jak se na louce prohání pejsánci. Součástí areálu je i centrum sociálních služeb, kde jsou obecní byty a bydlí tam hodně handicapovaní lidé. Tak se venku proháněli na elektrických vozíčcích i se svými hafany. Bylo mi líto, že tu nemůžu být s naším Migoškem. Po kávičce jsem čapla chodítko a šla si párkrát projít chodbu. 

Den jedenáctý

Neděle. Líný den. Po snídani jsem si ještě na chvíli lehla. Dočetla jsem další knížku (Nedotknutelný, Amanda Quick). Knížka mě chytla, takže doporučuju. Kolegyňky spaly celé dopoledne. Kdybych je nevzbudila, zaspaly by i oběd. Já jsem si před obědem ještě byla pochodit po chodbě, ať trochu trénuju. Zopákla jsem si to i odpoledne. Dneska už bylo chladněji, ale i tak jsme si na chvíli sedly na balkon a daly si kafe. Na nikoho jsem neútočila berlí, takže úspěch. Sranda byla je pozorovat, jak se snaží vjet na balkon. Chuděrky zápasily s vozíky a nešlo jim to. Je tam sice bezbariérový vjezd, ale mezi pokojem a balkonem je taková guma, která vytváří malou nerovnost, kterou neuměly přejet. 

Den dvanáctý

Dneska už bylo chladněji a foukal silný vítr, takže odpolední kávička na balkoně padla. Dopoledne uteklo rychle. Když jsem neměla časovanou proceduru, cvičila jsem si sama, takže jsem docela spokojená. Před obědem jsme se s kolegyňkou vydaly zaplatit tv. Chtějí 25 Kč za den. To jsou vydřiduši, co? Když jsme čekaly, všimla jsem si, že recepční je jak nějaká bachařka. Pod jejím drobnohledem nikdo neproklouzne a tašky od rodin pacientům se nedostanou dál, než ke vchodovým dveřím. Jako by měly svou vlastní karanténu. Po procedurách jsem se vydala do obchodu - ano, už zase mi dochází toaleťák a do lékárny. Do lékárny se musí venkem a už se mi nechtělo pro bundu, tak jsem se rozhodla to přeletět v tričku. No jenže k lékárně vede sice krátký, ale docela prudký kopeček, který bych sama nevyjela. Tak jsem poprosila jednoho pána, co tam pokuřoval, jestli mě nepotlačí. Byl ochotný, takže fajn. Kolegyňce jsem tam vzala Zodac, který potřebovala a sama by se tam nedostala a nechtěla, ať to zatím ví doktor. Tak měla radost. Odpoledne jsem se jela ještě na chvíli smočit na bazén. Později mě čekalo překvapení. Na recepci mi taťka nechal věci, co mi Maty nabalil. Bylo mezi nimi i jeho tričko s jeho vůní. Je hezké, jak na mě myslí, a že mi chtěl udělat radost. Večer jsme měli trochu adrenalinový. Dagmarka nám tu spadla z vozíku, když se natahovala do skříně. Zakázala nám ale zvonit na sestru, protože to nebylo poprvé, a už by ji asi zabily, že spadla a že nezvonila, když něco chtěla. Naštěstí ji nic nebolí a snad bude v pořádku. Ve skříni má schovanou medovinu, tak jsme si hned daly na nervy a na zdraví :-D. Když se pak vracela z koupelny s vypláchnutými půlkami, málem ji vyhmátla sestřička, ale neviděla je. Bylo to o chlup. Ono by se snad nic nestalo, ale blbě by se na nás dívala.

Den třináctý

Dneska jsem s Darinkou ťapkala s berlema. Šlo to docela dobře, ale ze začátku, jak srovnala mě a berle, tak jak by to mělo být, jsem měla pocit, že tak neudělám ani krok a že spadnu. Dobrá zpráva je, že váha ukázala o kilo míň. Doufala jsem sice, že mi udělá větší radost, ale co no. Při florbalu jsem dneska byla v brance a samozřejmě jako velmi nadaná sportovkyně jsem toho moc nevychytala :-D. Snaha byla. S doktorem jsme se domluvili na zvýšení dávek Baclofenu - to je lék, který se používá na snížení spasmů (nepřirozené stahování svalů) a měl by mi pomoct k volnější chůzi. Uvidíme, jestli to k něčemu bude nebo budeme muset ještě zvyšovat. Byl nádherný den, tak jsem si zajela pro ledovou kávu a šup na balkon. Vzala jsem si tam osmisměrky a čtečku a užívala si sluníčka. Když jsem venku viděla prohánět se hafany, nejraději bych byla na hřišti s tím naším. Před večeří jsem se ještě šla projít po chodbě s chodítkem. 

Den čtrnáctý

Dneska jsme měli budíček už ve čtvrt na šest. Marušce spadla sklínka a rozletěla se po pokoji a malý střípek jí pak uvízl v botě. Když se pak obula, začala jí téct krev. Tím, že bere Fraxiparin (lék na ředění krve) to vypadalo horší, než to bylo. Na sportovkách jsme opět hráli florbal. Pro změnu jsem byla v útoku. Ani tam to nebylo nějak slavné, ale co no. Jsem tam jediná ženská mezi chlapama, kteří jsou navíc na vozíku mnohem obratnější. Celé dopoledne jsem se snažila dovolat na neurochirurgii ohledně výsledků magnetické rezonance. No když se mi to konečně povedlo, sestřička mi oznámila, že doktor tam není a že výsledky pak budou obvolávat hromadně. Moje nervy. Koronavirus se vkrádá i tady a všem z něho hrabe. Dezinfekce tady teče proudem, jídla už nám nosí na pokoje a nescházíme se v jídelně. Do obchodu už se bez roušky nedostaneme, ale roušky nejsou. A i dole na procedurách chodí čím dál víc lidí v provizorně vyrobených rouškách. Tak jsem si půjčila nůžky a začala jsem tvořit i já. Na netu jsem si našla návod na roušku z trička. Tak jsem jedno obětovala a bylo hotovo. Zase byl nádherný den, tak jsem zase na chvíli zakotvila na balkon. Při sprchování mi vyletěla sprcha, tak jsem v koupelně udělala menší potopu. Chtěla jsem si ještě něco přeprat, ale nechtěla jsem tam uklouznout, tak se praní odložilo. Hned po sprše jsem zjistila, že změnili wifi, tak jsem musela ještě s mokrou hlavou na recepci pro heslo, protože se mi nechtělo čekat. Třeba bude lepší rychlost. Zatím to vypadá nadějně. 

Den patnáctý

Dneska mi bohužel odpadlo individuální cvičení. Darinka a pár jejích kolegyň musely jít šít roušky. Tak jako kde jsme? Místo, abych cvičila, tak vyrábí něco, co jim jako zaměstnancům i nám, jako pacientům má být poskytnuto. Ach jo. Jsem zvědavá, kdy to šílenství kolem korony skončí. S chlapama jsme dneska místo florbalu hráli bocciu. Ta mě baví o mnoho víc a nejsem v ní úplně marná. Ještě, že už se blíží konec týdne, protože už jsem dost unavená, ale i přesto jsem se dokopala odpoledne něco málo vyprat a ještě jít na bazén zašlapat si na podvodním rotopedu. Strašně mě potěšil telefon od Irenky - známá, kterou jsem byla na pokoji minule v Hrabyni. S Irenkou a Vladěnkou (další, co s náma ležela) jsme v kontaktu pořád. Jsou to skvělé ženské, se kterýma jsme si hodně sedly a hodně se nasmály. Díky nim se to tu dalo zvládat mnohem líp. No, takže jsme si pěkně pokecaly. Strašně mě baví její výrazy :-D. Např. počumákovat (procházet se) a spoustu dalších. Před večeří jsem se ještě stavila za jednou paní z jiného pokoje, protože mě tady hledala, když jsem byla na bazénu. Potřebovala pomoct se zprovozněním wifi. Povedlo se a měla velkou radost a já taky, že jsem jí pomohla. No a toť asi pro dnešek vše. Papa. 

Den šestnáctý

Dneska ráno přišla sestřička s tím, že dolů na rehabilitace bychom měli jen s rouškou nebo čímkoliv, co nám zakryje pusu a nos. Takže Dagmarka zajela pro nůžky a taky obětovala jedno tričko. Je po mrtvičce, takže by to sama nezvládla, tak jsem se do toho pustila já. Pak jsem jela na cvičení a stejně spousta lidí nic na puse neměla. Buď na jiných odděleních nejsou tak přísní nebo si lidi ještě nestihli nic vyrobit nebo na to jednoduše kašlou. No je fakt, že se v tom nedá moc dýchat a my v tom máme cvičit. Vedoucí rehabilitací tam chodí jak dráb a hlídá, jestli pacienti dodržujou dostatečné rozestupy. Jen čekám, až začnou rušit procedury, protože někde se ty odstupy dodržovat prostě nedají. Na individuálním cvičení jsem měla zástup, ale i tak jsem se dočkala protažení, takže spokojenost. Terapeutka co mě teda měla si na sebe ušila bič. Nějaká paní v Hrabyni šije roušky a ona se nabídla, že je bude zprostředkovávat. 20 Kč za kus. No dveře se jí netrhly, jaký byl zájem. Já to kašlu. Když už jsem obětovala tričko, budu nosit svůj originální kousek a ne nějakou pěkně šitou. Maruška z pokoje dneska slavila 70. Tak jí sestřičky byly popřát a dostala i dárek - hrníček a hadřík na brýle s logem Hrabyně. Bylo to od nich moc hezké. Ještě, že je pátek. Po celém týdnu už jsem KO. Blbý virus! Zrušili mi teď Ulici, můj každovečerní rituál.

Den sedmnáctý

Tak zase máme víkend. Po celém týdnu už se mi nic nechce, ale mám jednu proceduru, takže musím. Dokonce se ještě dokopu jít i do bazénu na podvodní kolo. Ha! Přece jen mám víc energie, než ty staré babky. Ty skoro celý den prospaly. Tentokrát nás na bazénu bylo docela hodně a na kolo dokonce byla fronta. No tak jsem se s paní domluvila, že si zašlapu alespoň čtvrt hoďky a pak že ji pustím. No moc radost jsem neměla, protože jsem tam chtěla pobýt déle. Stejně tam nebyla ani pět minut a lezla dolů. To už jsem ale kašlala, protože naštelovat rotoped pod vodou, když sotva dosáhnete na zem, není žádná sranda. Odpoledne jsem dočetla další knížku - Ona to ví od Loreny Franco. Moc dobrý thriller. A začala jsem Outsidera od S. Kinga. Maty mi psal, ať se kouknu na film The Platform - na Netflixu s cz titulky. Zvláštní a místy nechutný film, ale myšlenka zajímavá. Stojí za shlédnutí. 

Den osmnáctý

Nedělní ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Nějak to na mě dneska padalo a byla jsem smutná, tak jsem se vydala se svojí nynější nejlepší kamarádkou čtečkou dolů na kafe. Dala jsem si irské mochaccino. Na kávičku jsem byla dokonce pozvaná. Potkala jsem tam jednoho chlápka, co se mnou chodí na sportovky a dostala kafe. Jojo jsem tam s nima jediná ženská, tak se ke mě chovají moc hezky. Zavolala jsem svým miláčkům, tak mi to alespoň trochu zvedlo náladu. Na koronasvini už umřel i nějaký pejsek, tak jsem Matyho zaúkolovala, ať se všem vyhýbají obloukem na procházce. Maty mě naťuknul, že by bylo třeba zapracovat na logu. Tak jsem se do toho před obědem pustila a výsledek můžete vidět vlevo nahoře. Docela se mi líbí a ano i do loga jsem propašovala svou oblíbenou barvu. Jestli nevytuhnu, měla bych si jít později alespň něco přeprat. Začalo nám chumelit, tak jen to, co se vejde na        topení.

Den devatenáctý

Dnešní ráno jsem neměla moc dobrou náladu. Znáte to, takový ten den, kdy se vám zdá všechno na nic. Ale v průběhu dne se chmury rozptýlily. Dneska jsem se vážila. Vstupovala jsem na tu potvoru s obavami, ale potěšila mě. Další půlkilíčko dole. No jako doufala jsem v rychlejší pokles, ale pořád lepší, než kdyby váha ještě naopak stoupala. To bych asi nevydýchala. Na sportovkách nás byl lichý počet. Obvykle to řešíme tak, že jeden tým má hráče navíc. No dneska jsem nechala chlapy hrát a jen sledovala. Na individuále jsem dneska měla opět zástup. Ale slečna byla šikovná a pěkně mě protáhla. Dokonce mě podarovala takovou pěknou rouškou. Někdo z jejího okolí šije, tak jich měla zásobičku. No a když viděla tu moji improvizovanou hrůzu z trička, dala mi novou. Nestěžuju si. Je pěkná a příjemná na nošení. Na skupince SM systému dneska byla sranda. Žanetka (terapeutka) vždycky pouští přes repráky nějaký mix z mobilu. A zrovna spustil Míša David a jeho Nonstop. No šilo to se mnou a Žanetka se mi smála. Prý no jo Baruško, co nějaké gumičky že? :-D (SM systém je cvičení se speciálními gumami). Ale nebyla jsem jediná. Pán kousek ode mně se taky pohupoval do rytmu. Na bazéně z rádia taky dneska hrály fajn hitovky, tak se dobře cvičilo. A teď se musím pochlubit. Miláček zařídil, že logo s odkazem na můj blog bude hned na dvou stránkách. Na jedné už je - www.euroklic.cz a na druhé bude co nevidět - www.nrzp.cz. No a tím pádem jsem zase já jejich loga šoupla na svou stránku. Mám z toho radost. Jo a Ulice je od pondělí do čtvrtka, takže cajk :-D.

Den dvacátý

Ještě se na skok vrátím k včerejšímu večeru. Když jsme už byly všechny osprchované, Maruška chtěla namazat záda. Dagmarka byla blíž, tak jí chtěla pomoct. No škoda, že jste tu scénku nemohli vidět. Maruška na pokoji sedí na vozíku pokud není v posteli a Dagmarka taky. No a teď si představte, jak se vedle sebe snaží dostat tak, aby na sebe dosáhly. A to má ještě Dagmar po mrtvičce chromou ruku, takže mohla používat jen jednu. Na té už měla krém a teď se nemohla dostat k Marušce. Se slzami smíchu v očích jsem se jich ptala, jestli chcou pomoct, ale prý ne, že to zvládnou. No Pat a Mat se můžou jít zahrabat, fakt. Takhle to nevyzní, ale fakt jsem se dobře bavila.

No a teď už k dnešku. Konečně jsem měla Lokomat, což je takový přístroj, který za mě chodí. Takže jsem byla robot v akci. U lokomatu jsem měla dva terapeuty. Opět jsem si vzpomněla na fakultku a na Gábinku. Ta už to se mnou měla vychytané a bylo to šup šup. A to na mě byla samotná ženská. A i v přístupu tomu dávala mnohem víc. Ale asi jsem zaujatá. Až budu doma a pomine šílenství ohledně viru, budu se tam muset stavit podívat. Odpoledne jsem si musela vyprat. Jak mi chybí pračka. Když jsem u toho stála, za chvíli mě bolela záda, no a když jsem si k tomu sedla na vozík, tak mě zas bolelo za krkem, protože v sedě se taky nepralo zrovna pohodlně. No nějak jsem se s tím nakonec zdárně poprala. Já versus prádlo, jedna nula. 

Den dvacátý první

Dnešek byl docela vtipný. Teda alespoň dopoledne. Na lavici (sedím na lehátku a nohama tahám závaží). Sedíme tam tři vedle sebe. Terapeutka k nám byla zrovna otočená zády a napomínala pána, že musí sedět rovně. V tu chvíli jsem se já a paní vedle mě narovnaly jako svíčky. Jenom jsme se na sebe podívaly, a začaly se smát. Jiná sestřička nás viděla a smála se, jak jsme disciplinované. Na sportovkách jsem kluky poprosila o společnou fotku, ať mám památku, a ať si chlapy můžu dát na blog. Zrušili povinnost nosit roušky (pro pacienty) a tak ji nikdo kromě Péti neměl. Chlapi se mu smáli, proč ji vůbec má. Prý aby nás náhodou nenakazil, i když je zdravý. Na to mu Luboš řekl: "Prosím tě, tady je to sám krypl a ty se bojíš rýmičky." Potom jsme začali hrát bocciu. Když přišla terapeutka, poprosila jsem jí teda o fotky. Sice říkala, že by se tu fotit nemělo, ale nakonec v pohodě. Chtěli jsme zkontrolovat, jestli jsou fotky dobré a na to nám řekla, že se taky můžeme postavit, aby byly lepší. HaHa :-D :-D. Na individuále mě krásně protáhla a promasírovala bolavé partie. Odpoledne mě strašně rozbolela krční páteř, až mě chytla migréna. Musela jsem se ulít z jedné procedury a jít si lehnout.

Den dvacátý druhý

Dneska jsem opět robotila na lokomatu. Ovšem nohy dneska stávkovaly a rozhodly se, že se jim robotit nechce a hodně spasmovaly. Díky tomu se musely častěji nastavovat a měnit parametry na přístroji, ale nějak se to zvládlo. Maruška si chtěla odpoledne schrupnout, protože se v noci hodně budila. Když ležela, Dagmarka vedle ní zrovna docela nahlas chrápala, tak Maruška "nenápadně" zakašlala a bylo po chrápání. Já jsem se jen tiše smála. Honila mě mlsná a dala jsem si ke kávě donut. Později jsem si ho trochu vyčítala, protože pohled na mě v plavkách se mi hnusí. Alespoň jsem na bazéně šlapala na vodním rotopedu déle než obvykle, tak snad alespoň pár kalorií jsem spálila. Pár minut jsem měla bazén sama pro sebe. Pak přišel jeden pán, tak jsme tam byli dva. Já jsem byla na rotopedu a on měl pro sebe zbytek bazénu. Až když jsem odcházela, všimla jsem si, že tam přišli další dva pánové. Než jsem na začátku do bazénu vlezla, slyšela jsem, jak se zaklaply dveře do sauny. Nevím jestli je v provozu, ale pro nás každopádně přístupná není. O pár minut později tam vletěla nějaká terapeutka. Takže myslím, že uvnitř byl terapeut. Toho jsem vejít neviděla. Ať už tam sauna funguje nebo ne, tipuju že se určitě "zapotili". No na bazéně jsem byla přes půl hodiny a vyjít jsem je neviděla. Sranda byla, že terapeutka, která měla na bazéně dozor, usínala v sedě s pusou dokořán. No jo, když jsme tam byli jen dva, moc práce neměla. Docela mi už leze na nervy, že náš pokoj je jako telefonní ústředna. Pořád jim zvoní telefony a vykecávají se. Teda hlavně Maruška. Dagmar tolik ne. Ale co no, musím být tolerantní.

Den dvacátý třetí

Ráno jsem jela na motomed, abych probudila nohy. Potkala jsem se tam s paní z našeho oddělení, se kterou jsem sedávala v jídelně, než nám ji zatrhli. Chuděrka je na pokoji sice jen s jednou paní, ale užije si s ní svoje. Všechno jí vadí a ani si s ní nepokecá. Bylo na ní vidět, že je ráda, že má s kým prohodit pár slov a postěžovat si. Je to moc milá paní. Měla jsem s sebou čtečku, že si u šlapání počtu, ale čtení se odložilo a kecaly jsme. Na lavici jsem seděla vedle paní, která taky celou dobu mlela pantem a bavila mě. Nestěžuju si. Alespoň nebyla nuda a rychleji nám to uteklo. Když jsem čekala v tělocvičně na sportovky, dala jsem se tam na chvíli do řeči s dvěma babčama. Musela jsem se smát, když začaly řešit dcery. Dcera od jedné je doktorka, tak paní říkala, že až pojede domů, dcera ji nejdřív celou vykoupe v dezinfekci, než ji naloží do auta. A dcera od druhé je učitelka a ta zase ze srandy říkala, že se musí vždycky přihlásit, než něco řekne. Staré babči, ale humor je neopouští a to se mi líbí. Na individuále jsem dneska měla zástup. Takovou mladinkou, ale moc šikovnou terapeutku. Ptala se mě, co bych dneska chtěla dělat, tak jsem ji poprosila o masáž a protažení krční páteře. To bylo skvělé a já jsem si to užívala a chrochtala blahem. V místnosti jsou vždy dvě. A zpoza paravánu jsem jen slyšela hekání pána, který tam poctivně cvičil. Chudák mi musel závidět. Terapeutka mu tam vysvětlovala co dělá špatně a říkala mu, že vždycky, když pán poleze do postele, tak na ni bude myslet. My s terapeutkou jsme se začaly smát a oni dva pak taky. Terapeutka se smíchem říkala, že to tak nemyslela, že to bylo v souvislosti se cvikem. No co, sranda musí být i kdyby na chleba nebylo. Odpoledne bylo krásně, tak jsme opět zakotvily na balkoně. Měla jsem strašnou chuť na ledovou kávu, ale jako na potvoru už ji v obchůdku neměli. Na facebooku na mě vyskočila jedna stránka se svatebními oznámeními, tak jsem brouzdala a předběžně jedno vybrala. Miláček ho schválil, takže fajn. Už se moc těším na přípravy. Místo a termín už předběžně máme. Náš velký den by měl být 18. 9. 2021, ale zbytek si zatím nechám pro sebe, ať nic nezakřiknu. Na Netflixu jsem zkoukla první díl Peaky blinders. Docela mě to chytlo. Dobré obsazení, doba odehrávajícího se děje i hudba. Dagmarce bylo večer nějak těžko, tak jsme si daly dvě zdravotní půlečky medovinky. A tak nestěžuju si, no. Mňam.

Den dvacátý čtvrtý

Halelujaaaaa! Dneska v noci jsem poprvé snad za několik let nelítala v noci na záchod a spala celou noc. Velký to den. :-D. Sranda. Ale je to fajn, když nemusíte v noci z postýlky. V rámci opatření zrušili sobotní provoz, takže smůla no. Ráno jsem si v klídku zajela do obchodu a na kávičku. Po cestě zpátky mě odchytl jeden pán z oddělení s kolegou z pokoje. Přesvědčoval mě, ať s nimi jdu do posilovny. Ta je prý otevřená, ale to se mi nechtělo. Je trošičku vlezlý, ale milý. To je ten co mi zachraňoval moji útočnou berli. Pak jsem si chvíli četla. Na oběd dneska byla mega porce špeclí a kuřecího prsa s omáčkou. Ano, sežrala jsem všechno :-D. Po obědě jsem se musela dokopat přeprat nějaké věci, než vytuhnu a nebude se mi chtít už vůbec. Byl krásný den, Tak jsme se slunily na balkoně. Potom jsem si šla chviličku poťapkat na chodbu s chodítkem. Konečně jsem dočetla Outsidera od S. Kinga. Moc dobrá knížka. Na HBO běžel stejnojmenný seriál, ale nejdřív jsem chtěla dočíst knížku. Tak snad ho někde na netu najdu. Po večeři na nás na balkoně ťukal pán, co mě přesvědčoval ať s nimi jdu cvičit. Volal teda mě, protože mě jedinou zná jménem. Donesl nám na ochutnání jednohubky, co vyrobil na pokoji. Po večeři jsme si opět daly medovinu. Už dochází. Máme už jen na jednu půlečku. Teď hodit příspěvek na web a pak...buď seriál nebo začnu další knížku.

Den dvacátý pátý

Dneska docela nuda. Ani se mi nechtělo z pyžama. Vlastně bych ani nemusela, ale připadala bych si blbě, když i ty babči byly rychleji z postele, než já. Začala jsem číst další knížku - překvapivě. Tentokrát Čtvrtá opice, J. D. Barker. Možná to bude zvýšenou dávkou léků, ale pořád mi padala hlava a bralo mě spaní. Šla jsem si teda alespoň na chviličku pochodit na chodbu, ať se trošku proberu. Zrovna mi psal miláček, že se zrovna probudili a poslal mi nějaké fotky, jak blbnou s hafíkem. Pokračovala jsem ve sledování Peaky blinders a v nejlepším se mi vybila sluchátka. Odpoledne bylo lenivé a nezajímavé. Zkazilo se počasí, takže jsme dneska ani neseděly na baloně. Když jsem si nabíjela sluchátka, Maruška šla pro něco do skříně a zavadila o ně a shodila mi je na zem. Naštěstí se s nimi nic nestalo. Kupovala jsem je těsně před nástupem do Hrabyně, takže by mě naštvalo, kdyby se mi hned zničila.

Den dvacátý šestý

Na oddělení jsou dva zdravotní bratři a my si je pleteme. Jsou to podobné typy. Když jsme to jednomu říkaly, začal se usmívat a řekl nám na to, že jsou každý úplně jiný. Že jeden je blonďák a jeden černovlasý - ehm oba mají vyholené hlavy :-D. Tak jsme se začaly smát. Pak tomu nasadil korunu, když nám řekl, že pokud si ho chceme lépe prohlédnout, svlíkne se nám do spodního prádla. Na lavici mě ukecaná kolegyňka opět nezklamala. Pusu nezavřela. Dala se tam do řeči s jedním pánem a ptala se ho, jestli už je rozchozený. Na to jí odpověděl, že jo, ale že jedna sestra mu pořád říká šmajdo. Docela milá přezdívka no. Na to mu paní řekla, že už by chtěla skákat přes kaluže a on na to, že teď ale raději ne, že jsou zamrzlé. Tak jsem si jenom představila babču, jak skáče, uklouzne na ledu a natluče si prdel. Později jsem se dala do řeči s Luboškem - pán, co se mnou chodí na sportovky. Řekl mi, že se včera dozvěděl krásnou novinku - že bude podruhé dědečkem. Prý z toho byl naměkko a poplakal si. Moc mu to přeju. Je to moc milý pán a určitě je skvělý děda. Než jsem z procedur jela na pokoj, zavolala jsem miláčkovi. Ten byl chudák rozespalý. Zrovna jsem ho vytrhla ze šlofíka. Ale i tak mi zazpíval. Měl připravený podklad a do toho dal kousek songu Vyrobená pre mňa od mojich milovaných DESmodů. Dojal mě pakoš jeden :-D. Ode dneška zase musíme nosit roušky. Ráno nám je tady sestra rozdala a večer je budou sbírat a prát. Jako u blbých, fakt.

Den dvacátý osmý

Domluvila jsem se s doktorem a 9. 4. pojedu domů. Je mi tady sice dobře, ale už se strašně těším domů, za těma mojima miláčkama. Závidím Matymu, jak mi vždycky líčí, že se mazlí s Migoškem a jak se k němu to naše psisko tulí. Já chci taky! Potykala jsem si s Žanetkou - terapeutka co mě má na skupinku SM systému. "Parkovala" jsem zrovna na chodbě a Žanet letěla na záchod a když mě zdravila, nabídla mi tykání. Byla jsem překvapená, ale ráda jsem souhlasila. Moje drahá maminka se dneska konečně vrátila z Chorvatska. Jela tam s přítelem. On se tam stěhoval za prací a ona mu tam jela pomoct vše nachystat. Odjeli den předtím, než uzavřeli hranice. A tak trochu nám tam uvízla a řešila, jak se dostat zpět. Byla v kontaktu s ambasádou a nakonec vypravili autobus ze Záhřebu. Teď musela vyřešit, jak se dostane tam, protože jejich auto nějak nefungovalo. Odvezli ji tam češi, se kterýma se seznámili po cestě tam. Jeli kvůli ní nějaké čtyři hodiny. No konečně se dostala do Česka do Brna. Od tama chtěla jet vlakem, ale to jí nepovolili, tak měla policejní odvoz až domů. Museli se ještě stavit na hygienické stanici. No jak mi to líčila, nestačila jsem se divit. Pak jsem se ještě vykecávala s Nikol - opravdové kamarádky bych spočítala na prstech jedné ruky a ona patří mezi ně. Táhneme to spolu už od základky. Chuděra chytla nějaký moribundus a je na antibioticích. Snad to nebude ten koronadebilus :-D. 

Den dvacátý devátý

Dneska jsem opět robotila. Bylo mi trochu trapně. Na lokomatu mě mají dva terapeuti, jak už jsem psala. Oba zapálení sportovci s vymakanýma postavama. A pak se podívám na sebe. Jakmile visím v popruzích špeky se mi vyvalí nahoru přes pásy. Rázem vypadám, jako by mi vyrostla třetí koza, ovšem mnohem větší než obě normální dohromady . No co no. Utěšuju se tím, že přece jen mám určitý handicap, tak postavu modelky asi mít nebudu. A proto jsem se odpoledne vrátila do dětských let a koupila si Ruskou zmrzlinu. Nasrat. Někdy je třeba si osladit nervy. A to jsem ještě netušila, že od Dagmarky dostanu kousek Marlenky. Ale zas co jsem tady, tak nemlsám, takže si odpouštím. Dneska byly látkové roušky. Ovšem byly nějaké těsnější - asi je vyvařovali až moc. Tlačila mě na uších i na nose, takže jsem se těšila, až ji sundám. Marušku sprdla uklízečka, že by měla roušku nosit i na pokoji - to tak. Poslala ji slušně do háje.

Den třicátý

No myslím, že je dobře, že už pojedu domů. Jednak na mě padl nějaký splín a asi i trochu ponorka. Když jsem jela dolů na procedury, u více lidí jsem si všimla, že mají sice roušky ale mají je pod nosem a zakrytou jen pusu. No comment...Když jsem jela kolem akupresurního chodníčku, viděla jsem tam jednu babu, jak tam chodí v botech. Neudržela jsem se a řekla jí, že se na něm chodí bez bot. Na to mi řekla, že to ví. Moje nervy! Když pominu, že to nemá absolutně žádný efekt - jako by měla málo dlouhé a široké chodby, pokud chce chodit. Ale pak tam chodíme my v ponožkách, které jsou pak špinavé. No IQ tykve. Sranda je, že když jede někdo na vozíčku a nejde mu to a šourá se (což je naprosto v pořádku, za to nemůže). Ale takoví vždycky jedou po prostředku chodby a vždycky když buď spěchám na proceduru nebo hůř na záchod. No na individuále jsem měla opět zástup. Dneska chlapa. Ale bylo to docela ok. Protáhl mi nohy, takže spokojená. Odpoledne opět telefonní ústředna. Vtipné bylo, že se zavřela do koupelny. Jako by to tam nebylo slyšet. Pak šla trénovat chůzi na schody s taštičkou s mobilem. No beztak se zase vykecávala, protože tak dlouho nikdy nechodí. A do večera byly stejně další telefony na pokoji. Joo mluvila jsem dneska opět s Irenkou. Alespoň ta nezklamala a zlepšila mi náladu. Sluníčko. 

Den třicátý třetí

Dneska byl nečekaně můj předposlední den. Doktor se mě ptal, jestli by mi nevadilo jet místo čtvrtku už ve středu. Asi jede ve čtvrtek nejvíc lidí, tak to potřebují nějak rozdělit. Jsem ráda. S Maruškou jsme podnikly tajnou misi do hrušky. Potřebovaly jsme nakoupit bonboniery na rozloučenou pro terapeutky a sestřičky. Průchod je pro nás ale uzavřený, jak jsem psala. Tak jsme šly nenápadně jakože na procházku a obešly, pardon objely jsme to venkem. "Rebelky" no. Maruška z toho měla Vánoce. No takže dárky mám. Po večeři jsem chtěla jít rychle do sprchy a potom pracovat na fotoknize. Sednu do sprchy, pustím vodu a ze začátku v pořádku, ale po pár vteřinách sprcha přestala téct z hlavice, zato tekla všude jinde. Únava materiálu. No jenže jak tekly různé proudy z různých úhlů, smýt mýdlo šlo jaksi těžce. A o potopě nemluvím. Musela jsem zazvonit na sestřičku, ať mi přinese něco na podlahu, ať tam nesletím na prdel. Hlavu jsem si musela domýt v umyvadle. No ještě, že už pojedu domů.

Den třicátý čtvrtý

A zároveň poslední den mého pobytu. Věci sbaleny a teď už se jen těšit domů. Ráno jsem měla poslední lokomat. Pobyt bych zhodnotila jako příjemné útočiště v době krize s benefity na zdraví. Zázraky se sice nekonají a jako Usain Bolt odsud nevyběhnu, ale s tím se budu muset nejspíš smířit. Rozloučila jsem se s těmi, co mě měli na starost a s pacienty, které jsem tu poznala. Nějaká nostalgická nebo smutná nálada se ale rozhodně nekoná. Hurá domů! Nakonec mi to tady docela uteklo. A nikdy bych nevěřila, že vydržím psát deník. Jako malá holka jsem si vždycky chtěla psát deníček. Ale nikdy jsem u toho nevydržela. Napsala jsem pár blbostí a to bylo vše. Můj deník z Hrabyně tímto končí a blog snad teprve pořádně začne. Snad začnu přidávat více tipů a střípky se taky budou objevovat.