Procházka

01.11.2020

Jedu si takhle domů z práce. Trasa, kudy jezdím na tramvaj není moc frekventovaná a moc lidí tam nepotkám. Proto mě překvapilo, když jsem jela a z okna jednoho starého baráku padaly cihly a suť. A naprostý nezájem, že by tam někdo mohl jít. No tak jsem na ně zařvala, abych na sebe upozornila a nehodili mi něco na hlavu. Rychle jsem teda místem projela, ale stejně jsem měla v očích plno prachu.

V práci máme kanceláře a potom ještě o patro níž místnost, kde se skladují bedny se zbožím nebo se tam balí věci. Jednou jsem si tam chystala vitamínové balíčky na nafocení. Potom jsem nechtěla nikoho otravovat, aby mi s nimi pomohl nahoru. Tak jsem si poradila. Našla jsem tam prázdnou bednu, kde jsem balíčky naskládala. Byla ale velká a na klín se mi nevešla. No tak jsem ji před sebou šoupala po zemi. Tímto stylem jsem bednu dopravila až nahoru do kanceláří. Jediný zádrhel byl ve výtahu, ale i tam jsem to zvládla.

29. jsme oslavili dvouleté výročí. Přišla jsem domů a čekaly mě dvě krásné kytice. Jedna na jídelním a druhá na konferenčním stolku. Hned u baráku nám totiž otevřeli květinářství, tak měl miláček alespoň příležitost ho očíhnout. Nikam se kvůli koroně nemůže, tak jsme to oslavili jen v klídečku doma s vínkem. I tak to bylo fajn. Ty jo, dva roky. Na jednu stranu UŽ dva roky a na druhou TEPRVE dva roky.

Jela jsem takhle jednou z práce a když jsem čekala na tramvaj, viděla jsem, jak z tramvaje, která nebyla nízkopodlažní řidič vyhazuje párek cikánů s kočárkem. Sice jsem moc nepochopila proč a oni evidentně taky ne, protože paní se rozčilovala a přivolávala na něj všelijaké nemoci. Hned za touto tramvají jela nízkopodlažní, kam jsem nastupovala a oni taky. K mému překvapení se pán hned šinul mi pomoct a byl moc milý a ochotný. Když jsem mu děkovala, tak ještě říkal, že nemám co děkovat, že to je jasné, že pomůže. No hold když je s nimi člověk za dobře a nevyhazuje je z tramvaje, jsou taky hodní.

Dneska jsme vyrazili s Domčou a hafanama na procházku do Běláku. Domlouvali jsme to už v pátek a těšila jsem se. Jen jsem doufala, že nám vyjde počasí. Počasí nám přálo a bylo úplně ideálně na podzimní procházku. V lese bylo dost lidí. No jo všechno je zavřené, tak lidi vezmou zavděk i přírodou. Byli jsme venku přes dvě hoďky. Hafany jsme pořádně unavili. Náš Migo chrápe jak starý chlap a Domča mi psala, že její holky jsou taky unavené. Po cestě zpátky, když už jsme byli kousek od baráku jsem málem hodila držku. Nějak jsem asi nedávala pozor a najela na nějakou větší nerovnost a přední kolečka se mi tak sekly, že jsem i s vozíkem letěla dopředu. Otestovala jsem tak alespoň Matyho reflexy. Nic se naštěstí nestalo. Jen jsem se lekla.