Už to mám za pár

03.09.2020

Jelikož je Instagram teď "strašně in", rozhodla jsem se, že si ho taky založím. Jednak svůj osobní, ale ten mám spíš jen aby se neřeklo, tak jsem ho založila i stránce zivotnejennavoziku, od kterého si slibuju trochu víc. Těším se, až tam budou přistávat fotky z našich výletů s vozíkem nebo chodítkem. Když jsme u chodítka, chtěla jsem si pořídit nové, moderní, trekové žihadlo. Ale to, co jsem si vybrala není nejlevnější a pojišťovna ho neproplácí. Sociální pracovnice mi měla donést formulář, abych dostala dotaci na speciální pomůcku. Měla mi ho donést tento týden. Ehm zítra je pátek a formulář nikde. A to jdu v úterý domů - anoo konečně! Včera jsem se dozvěděla, že do Berouna už nepojedu. Nabízí jen krátké pobyty, což by nemělo moc smysl, tak jsem to odpískala. Pojedu teda domů za mýma klukama milovanýma a až bude Gabča opět v práci, domluvím se s ní. No jo končí jim pohoda a chlapská domácnost a zase je budu honit a komandovat :-D. Ale obávám se že Migoš mě poté, co mě (jak doufám) pořádně přivítá, bude nesnášet, protože si zvykl roztahovat se na moji půlce postele. No smůla. Teď už si ji opět zaberu já. Myslím, že poslední dny se mi tady pořádně potáhnou, když už je tu vidina, jak se doma tulím s těma mýma lumpama. Dnešek byl docela fajn. Po obědě jsem s Renčou vyráběla sovičku. Už mám pavoučka a teď bude další zvířátko. No a odpoledne jsme měli vaření. Byla jsem tam jediná ženská, když nepočítám Reňu a jinak samí chlapi. Ale bylo to fajn. Dělala se míchaná vajíčka a chleba ve vajíčku. Takže takové vaječné hody. Doufám, že noc bude klidná. Včera v noci jsme tady totiž měly nečekanou návštěvu. Kolem druhé v noci se otevřely dveře a tam stála zmatená babča z vedlejšího pokoje. Něco si mumlala, ale rozespalá jsem jí nerozuměla. Hned zase zavřela a odešla. Za chvíli jsem slyšela, jak se dohaduje se sestřičkama. Odmítala si lehnout do postele, že prý chce do její postele, že v její posteli někdo leží (to jako já). No dlouho se jí snažily vysvětlit, že je ve své posteli a že má jít spát. Potom jsem celou noc jen měla nastražené uši, jestli mě babča nejde něčím praštit a vyhodit mě z postele. Terka to v pohodě zaspala a vůbec nevěděla, co se dělo. Ráno jsem jí to tlumočila. Zítra máme pátek a jsem zvědavá, jestli pojedu na magnetickou rezonanci. Už někdy od půlky pobytu o ní mluvili a je i objednaná, ale za chvíli jedu domů a tak je nejvyšší čas. Ono tady mají vůbec na všechno čas. Ale co se týče nás pacientů, musí být všechno hned - šup, šup nasadit roušky. Jde vizita, tak ať jim uděláme divadlo. Šup, šup naházej do sebe jídlo, protože my potřebujeme sklízet nádobí (které by jinak určitě uteklo). Šup, šup spolknout léky, než přijde vizita a tak dále. Ale to jsou prkotiny. Nemůžu si tady na nikoho stěžovat. Jsou tu skvělí a bylo mi tu fajn.